Překlad článku „Excerpts From Speech By Gorbachev in France“ z 7. července 1989, který vyšel v NY Times.
Následující jsou výňatky z včerejšího projevu prezidenta Michaila S. Gorbačova před Radou Evropy ve francouzském Štrasburku, jak jej uvádí překlad sovětské tiskové agentury Tass:
Nyní nestačí pouze konstatovat vzájemnou závislost a společné osudy evropských států. Myšlenka evropské jednoty by měla být kolektivně přehodnocena v procesu společného úsilí všech národů, velkých, středních i malých.
Je reálné nastolit tuto otázku? Vím, že mnoho lidí na Západě považuje existenci dvou sociálních systémů za hlavní problém. Potíž však spočívá spíše ve velmi běžném přesvědčení, nebo dokonce v politické směrnici, že překonání rozdělení Evropy znamená „překonání socialismu“. Toto je cesta ke konfrontaci, ne-li k ještě horšímu. V těchto liniích nebude žádná evropská jednota.
Příslušnost evropských států k různým sociálním systémům je realitou. Uznání této historické skutečnosti a respektování svrchovaného práva každého národa na svobodnou volbu sociálního systému jsou hlavním předpokladem normálního evropského procesu. Soutěž je zdravá.
Společenské a politické objednávky v jedné nebo jiné zemi se v minulosti změnily a v budoucnu se mohou změnit. Tato změna je však výlučnou záležitostí obyvatel této země a je jejich volbou. Jakýkoli zásah do vnitřních záležitostí a jakékoli pokusy o omezení suverenity států - přátel, spojenců nebo jiných - jsou nepřípustné.
Rozdíly mezi státy nelze odstranit. Jsou, jak jsem již několikrát řekl, dokonce příznivé, samozřejmě za předpokladu, že konkurence mezi různými typy společnosti směřuje k vytvoření lepších materiálních a duchovních životních podmínek pro všechny lidi.
Díky své restrukturalizaci se SSSR bude moci plně zúčastnit této čestné, nestranné a konstruktivní soutěže. Vzhledem ke všem existujícím nedostatkům a zaostávání, přesto dobře známe vnitřní silné stránky našeho sociálního systému. A jsme si jisti, že je budeme moci dát k dispozici ve prospěch nás samých a ve prospěch Evropy.
Odložme studenou válku.
Je na čase uložit do archivů postuláty období studené války, kdy byla Evropa považována za arénu konfrontace rozdělené na „sféry vlivu“ a něčí „základnu“ a jako objekt armádní rivality, bojiště. V dnešním vzájemně závislém světě se geopolitické představy zrozené z jiné éry ukázaly být v reálné politice stejně zbytečné jako zákony klasické mechaniky v kvantové teorii.
Mezitím je Sovětský svaz podezřelý z plánování nadvlády a úmyslu vytrhnout USA z Evropy na základě zastaralých stereotypů. Existují lidé, kteří by rádi umístili SSSR mimo Evropu od Atlantiku po Ural, a to omezením jeho rozlohy ''od Brestu k Brestu“. SSSR je údajně příliš velký na soužití. Jiní by se s tím dokázali žít. Dnešní realita a vyhlídky na dohlednou budoucnost jsou zřejmé. SSSR a USA tvoří přirozenou součást evropské mezinárodně-politické struktury. A jejich účast na evoluci je nejen oprávněná, ale také historicky podmíněná. Žádný jiný přístup není přijatelný ani nepřinese žádné výsledky...
Filozofie konceptu „společného evropského domova“ vylučuje pravděpodobnost ozbrojeného střetu a samotnou možnost použití síly nebo hrozby silou - aliance proti alianci, uvnitř aliancí, kdekoli. Tato filozofie naznačuje, že doktrína zdrženlivosti by měla nahradit doktrínu odstrašování. Nejde jen o slovní hříčku, ale o logiku evropského rozvoje vyvolanou samotným životem.
Žádné dvojí standardy.
Naše cíle na vídeňských jednáních jsou dobře známy. Považujeme za zcela dosažitelné - a také to podporuje americký prezident - zajistit v průběhu dvou až tří let v Evropě podstatně nižší úroveň výzbroje, samozřejmě s odstraněním všech asymetrií a nerovnováh. A zdůrazňuji - všech asymetrií a nerovnováh. Nejsou povoleny žádné dvojí standardy.
Jsme přesvědčeni, že je také čas zahájit rozhovory o taktických jaderných systémech mezi všemi dotčenými zeměmi. Konečným cílem je úplné odstranění zbraní, které ohrožují pouze Evropany, kteří v žádném případě nemají v úmyslu vést válku jeden proti druhému. Kdo je pak potřebuje a k čemu?
Možnosti jsou eliminovat jaderné arzenály nebo je udržovat za každou cenu. Posiluje stabilitu strategie jaderného zastrašování nebo ji podkopává? Postoje NATO a Varšavské smlouvy k těmto otázkám vypadají diametrálně odlišně. Divergence však nedramatizujeme.
Postupný proces.
Hledáme a vyzýváme naše partnery, aby hledali východiska. Odstranění jaderných zbraní považujeme za postupný proces. Bez opuštění svých pozic mohou Evropané společně pokrýt část cesty oddělující nás od úplné eliminace jaderných zbraní: SSSR při zachování loajality k nejaderným ideálům a Západ při zachování konceptu „minimálního zastrašování“.
Je však vhodné zjistit, co stojí za pojmem „minimální“ a kde je hranice, za kterou se potenciál jaderného zastrašování promění ve schopnost útoku. V tomto ohledu existuje mnoho nejasností, přičemž nejasnost je zdrojem nedůvěry.
Proč odborníci Sovětského svazu, Spojených států, Británie a Francie, jakož i zemí, na jejichž území jsou umístěny jaderné zbraně, o těchto otázkách nediskutují? Pokud dospějí k některým společným vyhodnocením, problém by se zjednodušil také na politické úrovni.
Budou-li země NATO připraveny zahájit s námi jednání o taktických jaderných zbraních, mohli bychom samozřejmě po poradě s našimi spojenci neprodleně provést další jednostranné škrty v našich taktických jaderných střelách v Evropě.
Commentaires