Citace z eseje "Politika a svědomí" z února 1984.
Jak snad vyplývá ze všeho, co jsem už řekl, zdá se mi, že všichni - ať žijeme na Západě či na Východě - máme před sebou jeden základní úkol, z něhož by mělo vše ostatní vyrůstat. Tímto úkolem je bděle, rozmyslně, pozorně, ale zároveň s plným sebenasazením čelit na každém kroku a všude iracionálnímu samopohybu anonymní, neosobní a nelidské moci Ideologií, Systémů. Aparátů, Byrokracii. Umělých jazyků a Politických hesel; bránit se jejímu komplexnímu a všestranně zcizujícímu tlaku - ať už má podobu konzumu, reklamy, represe, techniky či fráze (této rodné sestry fanatismu a studny totalitního myšlení); čerpat bez ohledu na všechen výsměch svá měřítka ze svého přirozeného světa a reklamovat mu jeho upíranou směrodatnost; ctít s pokorou moudrých jeho hranice i tajemství, jež je za nimi; přiznat si, že je v řádu bytí něco, co zjevné přesahuje všechny naše kompetence; vztahovat se vždy znovu k tomu absolutnímu horizontu našeho bytí, který - pokud jen trochu chceme - tímto svým bytím vždy znovu objevujeme a zakoušíme; vycházet ve svém jednání ze svých osobně zaručovaných, nepředpojatě reflektovaných a ideologicky necenzurovaných zkušeností, měřítek a imperativů; věřit hlasu svého svědomí víc než všem abstraktním spekulacím a nekonstruovat si jinou odpovědnost, než je ta, k níž nás tento hlas volá; nestydět se za to, že jsme schopni lásky, přátelství, solidarity, soucitu a tolerance, ale naopak vysvobodit tyto základní rozměry svého lidství z jejich vyhnanství do sektoru privátního a přijmout je jako jediná pravá východiska k smysluplné lidské pospolitosti; řídit se vlastním rozumem a sloužit za všech okolností pravdě jako své bytostné zkušenosti.
Vím, že to všechno zní velmi všeobecně, velmi neurčitě a velmi nereálně, ujišťuji však, že tato zdánlivě naivní slova pramení z velmi konkrétní a ne vždy lehké zkušenosti se světem a že - je-li mi voleno se tak vyjádřit - vím, co říkám.
Předvojem neosobní moci, vlekoucí svět po své iracionální ze, lemované devastovanou přírodou a odpalovacími rampami, jsou soudobé totalitní systémy. Nelze je ani nevidět, ani omlouvat, ani před nimi ustupovat, ani přijímat jejich způsob hry, a tím se jim připodobňovat. Jsem přesvědčen, že nejlépe jim lze čelit tím, že je nepředpojatě studujeme, poučujeme se na nich a odporujeme jim svou radikální „jinakostí", jak vzchází z trvalého boje s tím zlem, které ony sice tak názorně ztělesňují, které však přebývá všude a tedy i v každém z nás. Nejnebezpečnější pro toto zlo nejsou rakety zacílené na ten či onen stát, ale jeho fundamentální negace v samotné struktuře soudobého lidství; návrat člověka k sobě samému a ke své odpovědnosti za svět; nové pochopení lidských práv a jejich vytrvalá reklamace; odpor proti každému projevu neosobní a mimo dobro a zlo postavené moci kdekoli a všude, byť by své triky a manipulace zaštiťovala jakkoli, třeba i nutností obrany před totalitními systémy. Nejlepším odporem proti totalitě je prostě vypudit ji z vlastní duše, z vlastního prostředí, z vlastní země, vypudit ji ze soudobého člověka. Nejlepší pomocí těm, kteří trpí v totalitním státě, je všude na světě čelit tomu zlu, které totalitní systém konstituuje, z kterého čerpá svou sílu, z něhož vyrůstá jako jeho „předvoj". Nebude-li tu nic, čeho by byl předvojem či extrémním výhonkem, ztratí půdu pod nohama.
Obnovená lidská odpovědnost je tou nejpřirozenější hrází každé neodpovědnosti; bude-li například opravdu odpovědně — tedy nikoli pouze pod tlakem sobeckého zájmu o zisk — šířen duchovní a technologický potenciál vyspělého světa, bude tím zabráněno i jeho neodpovědné proměně v ničivé zbraně; rozhodně je mnohonásobně smysluplnější operovat ve sféře příčin, než pouze reagovat na následky; to nejde obvykle už jinak než prostředky stejného řádu, tedy stejně nemravnými. Jít touto cestou znamená jen dál ve světě šířit zlo neodpovědnosti a produkovat tak přesně ten jed, z něhož je totalitarianismus živ.
Jsem příznivcem „antipolitické politiky". Totiž politiky nikoli jako technologie moci a manipulace s ní nebo jako kybernetického řízení lidí nebo jako umění účelovosti, praktik a intrik, ale politiky jako jednoho ze způsobů, jak hledat a dobývat v životě smysl; jak ho chránit a jak mu sloužit; politiky jako praktikované mravnosti; jako služby pravdě; jako bytostně lidské a lidskými měřítky se řídící starosti o bližní. Je to asi způsob v dnešním světě krajně nepraktický a velmi těžko v každodenním životě aplikovatelný. Přesto nevím o žádné lepší alternativě.
Comments