Výňatek z knihy „O duchu zákonů“ kapitoly „O porušení zásad demokracie“ z roku 1748, jejímž autorem byl Charles Louis Montesquieu (1689-1755).
Zásady demokracie se porušují, když se nejen ztratí smysl pro rovnost, ale také když se chce zásada rovnosti uplatnit do nejmenších podrobností a když každý chce být roven těm, které si nejprve zvolil, aby mu poroučeli. Tehdy chce lid, protože nemůže snést ani moc, kterou jinému svěřuje, udělat všecko sám, rozhodovat místo senátu, vykonávat svou moc místo úřadů a zbavit všecky soudce jejich moci.
Pak už nemůže existovati v republice občanská ctnost. Lid chce dělati to, co dosud dělají úřady; proto si jich už neváží. Debaty ve sněmu nemají už pro něj významu; už nemá ohledy k členům sněmu, a proto také ne ke starším lidu. A když není úcta ke starcům, nebude ani úcta k otcům; manželé také už nezasluhuji úcty ani páni poslušnosti. Všichni nakonec budou mít rádi toto uvolnění mravů: uzda nařízení i poslušnosti každého znaví. Ženy, děti a otroci nebudou cítit poslušnost k nikomu. Nebudou dobré mravy, láska k pořádku, a nakonec vůbec přestane existovat občanská ctnost.
V Xenofontově Hostině je vylíčena prostičce jedna republika, v níž lid zneužil rovnosti. Každý účastník hostiny prohlašuje postupně, proč je sám s sebou spokojen. Charmides praví: „Já jsem spokojen sám se sebou, protože jsem chudý. Když jsem byl bohatý, musil jsem se dvořit nactiutrhačům, protože jsem dobře věděl, že spíše oni mohli uškoditi mně než já jim; stát ode mne chtěl stále znovu nějaké peníze: nemohl jsem nikam odejíti. Od té doby, co jsem chudý, nabyl jsem vážnosti; nikdo mě neobtěžuje hrozbami, zato já obtěžuji hrozbami jiné; mohu si jíti, kamkoli se mi zachce, nebo zůstati. Bohatí hned povstávají se svých míst, aby mi udělali místo. Jsem nyní král, dříve jsem byl otrok; dříve jsem platil státu daň, nyní on živí mne; nebojím se, že něco ztratím; spíše něco, jak doufám, získám".
Lid upadne do takovéhoto neštěstí, když se jej snaží ti, kterým se svěřil, zkazit, aby zakryli svou vlastní zkaženost. Mluví s ním jen o jeho vlastní velikosti, jen aby neviděl jejich ctižádost; stále mu lichotí, jen aby nerozpoznal jejich touhu po majetku.
Zkaženost poroste u těch, kteří jsou příčinou zkaženosti, ale také u těch, kteří jsou již zkaženi. Lid si rozebere všechno obecné jmění; a zrovna tak jako při své lenosti vzal na sebe řízení veřejných věcí, bude chtít se při své chudobě přepychově bavit. Ale při jeho lenosti a přepychu bude moci býti cílem jeho choutek jen státní poklad.
Pak nebude divu, že se budou kupovat hlasy občanů za peníze. Není možno dáti lidu mnoho, aniž se při tom od něho ještě více chce; ale aby se z něho ještě více dostalo, je třeba zničit stát. Čím více se bude zdát, že bude mít větší prospěch ze svobody, tím více se přibližuje okamžiku, kdy ji nutně ztratí. Povstane mnoho malých tyranů, kteří mají všecky neřesti jednoho tyrana. Brzo se stane nesnesitelným to, co ještě zbylo ze svobody. Jediný tyran povstane; a lid ztratí všecko, i výhody, které měl ze své zkaženosti.
Demokracie se musí tedy vyhnouti dvěma výstřelkům: sklonu k nerovnosti, který ji povede k aristokracii nebo k vládě jednoho jedince; sklonu k rovnosti uplatňované až do nejmenších podrobností, který vede k despotismu jednoho muže tak, jako despotismus jednoho muže vede k dobývání cizího.
Je pravda, že ti, kteří přivedli ke zkáze řecké republiky, se nestali v nich vždycky tyrany. To je proto, že dávali větší důraz na výmluvnost než na umění válčit; kromě toho byla u Řeků nesmiřitelná nenávist proti těm, kteří zničili republiku; proto se anarchie změnila ve zkázu, místo aby se proměnila v tyranii.
Syrakusy, které byly uprostřed četných drobných oligarchických států, které se později staly kořistí tyranů, měly senát, o němž se v dějinách téměř nikdy nemluví; a přece zakusily hroznější doby, než jaké zná obyčejná zkáza mravů. Toto město propadlo brzy nevázanosti, brzy otroctví, bylo ovládáno brzy svobodou, brzy otročiteli; trpělo svobodu i otroctví jako bouři; a přesto, že navenek bylo mocné, stále jsouc hnáno k revoluci sebemenší silou z vnějšku, bylo sídlem početného národa, který vždy měl jen tuto krutou volbu: buď si zvolit tyrana nebo sám jím být.
Comentarios